Queen

Circus Magazine '77 [cz]
Popcorn Magazine '81 [cz]
Queen Of The Record '86
Video Magazine '89
Rockline '91 [cz]
MTV Music Awards '92
Rolling Stone '95 [cz]
BBC Radio 1 '95 [cz]
BBC Pop On The Line '97 [cz]
SABC 2 Top Billing '98 [cz]
BBC Radio 2 '98 [cz]

Freddie Mercury

Circus Magazine '77 [cz]
The Man Who Would Be Queen '81 [cz]
Melody Maker '84
The Sun '85 [cz]
The Bigger The Better '85 [cz]

Brian May

Sounds Magazine '75
Circus Magazine '76
Guitar Player Magazine '83
Steve Gett '82
Faces Magazine '84 [cz]
A Kind Of Magic '86
Vox Magazine '91
Canadian Radio 97.7 HTZ '91
Guitar World Magazine '91
Guitarist Magazine '92
Dutch TV '92
Bravo Talk Show '92
Guitar For the Practicing Musician '93
GM TV '93
High Voltage Magazine '93
Howard Stern Show '93
MTV '93
Guitar World Magazine '93
Guitar Magazine '93
BBC Radio 1 '94
BBC Radio 1 '97
'This Morning' ITV '97
Melbourne Herald Sun '98 [cz]
Radio 3, Polsko '98 [cz]
Jazz Web '98 [cz]
Clyde 1 '98 [cz]
Paul Cashmere '98 [cz]
Holandské radio '98 [cz]
Tisková konference, Petrohrad '98 [cz]
Musikexpreß '98 [cz]
Guitarist Magazine '98
Guitar World Magazine '98
BBC Radio 4 '98
Talk Radio '98
Sydney Sun Herald '98
Music Scene Magazine '98
BBC Radio 2 '98
Španělské radio '98
Gitarre und Bass '98
BBC Radio 1, Radio 2 '98
Vintage Guitar Magazine '98
Best Magazine '98
Musica Magazine '98
Birmingham Evening Mail '98
Classic Rock Magazine '98
GM TV '98
Guitar World Magazine '98
CNN World Beat '00
BBC Radio 1 '00
Capital Gold Radio '01 [cz]
BBC Radio 4 '02 [cz]

Roger Taylor

Record Mirror '75 [cz]
USA '76
Sounds Magazine '80
Modern Drummer Magazine '84
The Cross '91 [cz]
BBC Radio 1 '93
Rockstyle Magazine '94 [cz]
Reflex '94 [cz]
QFC Magazine '95 [cz]
Filmový Festival, Cannes '96
KKLZ Radio '97
Radio 5 '98
Virgin Radio '98
SGR Colchester '99

Navigace: Queen - Královská legenda - Rozhovory: Roger Taylor: Reflex '94 [cz]

Rozhovory: Roger Taylor: Reflex '94 [cz]

"Ztratili jsme největšího a nejmilovanějšího člena naší rodiny. Cítíme nepřekonatelnou lítost nad tím, že odešel, smutek z toho, že ho smrt zasáhla na vrcholu jeho tvůrčí dráhy, ale především pýchu ze statečnosti, s níž žil a zemřel. Bylo pro nás darem sdílet ten kouzelný čas. Až budeme moci, chceme oslavit jeho život způsobem, na který byl zvyklý."

Když se pozůstalí kamarádi - kytarista Brian May, baskytarista John Deacon a bubeník Roger Taylor - loučili tímto prohlášením s Freddiem Mercurym, který zemřel na zápal plic vyvolaný ztrátou imunity, probíhal jim zřejmě před očima strhující film. Byl o kariéře kapely, která osmnáct let nezměnila své složení a natočila šestnáct alb, po nichž rozesela takové hity jako Bohemian Rhapsody, We Will Rock You, Love Of My Life, Somebody To Love, We Are The Champions, Innuendo či The Show Must Go On.
Queen v Čechách ve slavné sestavě nikdy nevystoupili a díky Mercuryho smrti už ani nevystoupí. Malinkou náplastí na duši tuzemských fanoušků téhle legendární skupiny budiž alespoň následující povídání s Rogerem Meddowsem Taylorem (45), který se na sklonku února objevil na dva dny v Praze.

Nepřijde vám někdy protivné, že se vás stále vyptávají na Freddieho Mercuryho?
Ani ne, je to docela přirozené. Některé otázky jsou ale pěkně pitomé, jako třeba před chvílí na tiskovce, kde se mě ptali, kdy budu zítra vstávat a co budu mít k snídani.

Fascinoval vás Freddie, i když jste ho znal ze všech stran?
Jistě, Freddie byl prostě báječný. Byl fantastický, byla s ním sranda, byl skvělý, talentovaný a uměl tvrdě makat. Byl to prostě výborný kámoš a hodně zajímavá osobnost. Skoro jsme se nehádali.

Jako chlapec jste chodil do církevní školy. Ovlivnilo vás to?
Ne, protože jediný důvod, proč jsem tam chodil, byl, že jsem tam měl všechno zadarmo. Takže to s náboženstvím nemá vůbec nic společného.

Všechny slavné kapely prošly nějakými skandály, vám se ale vyhnuly. To jste byli skutečně tak svatí?
My jsme se snažili zůstat vždycky jako skupina dost uzavřená a své soukromí jsme si nechávali pro sebe. Vyhýbali jsme se nějakým senzacím a soustřeďovali se na muziku, protože o tu nám šlo. Jinak by to nedělalo dobrotu.

Všichni pocházíte z dobrých rodin ...
To ani ne, spíš z bezproblémových, ale měli jsme to štěstí, že jsme všichni studovali na vysokých školách a získali dobré vzdělání. z bohaté rodiny ale nikdo z nás nepocházel.

Jistě, ale na ulici jste nevyrůstali. Neměl tento původ nějaký vliv na podobu vaší hudby, která byla spíše uhlazenější a nekonfliktní?
Mám pocit, že nejvíc se na tom podepsalo právě naše vzdělání. Při něm se totiž člověk naučí disciplíně, dělat všechno pěkně pořádně. Já to ale jako dítě zase tak moc lehké neměl.

Slyšel jsem, že máte rád sci-fi.
Teď už mě to tak nebere.

A jaké autory jste měl rád?
Úplně všechny, od Asimova po H.G. Wellse, miloval jsem Franka Herberta a jeho Dunu ... teď už to ale nečtu.

Když jsem byl před dvěma lety na koncertě ve Wembley, věnovaném památce Freddieho Mercuryho, říkal jsem si, jestli má tato akce vůbec smysl - haldy ubrečených Američanů, zástupy hvězd ...
Myšlenka to byla dobrá a jednalo se vlastně o dvě věci - udělat něco parádního pro Freddieho osobně a pak šlo o to, použít jeho jméno, abychom mladým lidem připomněli hrozbu AIDS. Jestli se nám to ale skutečně podařilo, to nevím.

Co finanční efekt celé akce?
Peníze stále ještě docházejí a v tuto chvíli se už jedná o miliony liber. Vše jde na nadaci zaměřenou na boj proti AIDS.

Nebylo vám některých zpěváků, kteří se během koncertu trápili s Freddieho partem, trochu líto?
To se dá těžko říct, každý prostě dělal, co uměl, a podstatné bylo, že se akce vůbec zúčastnil a tak jí pomohl.

Co George Michael, kterému se tam s vámi dařilo. Nevezmete ho nastálo?
Ne, George je sice fajn, ale pokud budeme pokračovat, najdeme si jiného zpěváka. V tuto chvíli ale ještě vůbec nevím, co bude.

Koho máte v rocku nejraději?
Jimiho Hendrixe a Boba Dylana, toho ale pouze jako textaře a skladatele, ne jako zpěváka.

Zmínil jste Hendrixe. Vím, že jste ho měli rádi všichni, v muzice Queen se to ale vůbec neprojevuje...
Samozřejmě, to je úplně něco jiného. Nebyli jsme černí, nebyli jsme z poloviny Indiáni, nenarodili jsme se v Americe. My jsme prostě milovali jeho muziku, ale nikdy jsme se nepokoušeli být jako on.

Je nějaká kapela, se kterou byste chtěl hrát?
To je těžká otázka. Možná s The Who a s Led Zeppelin v dobách jejich největšího rozletu.

Proč jste nebubnoval na sólové desce svého kolegy z Queen Briana Maye?
Protože to už by byla polovina Queen! nebylo by to ani ono. Kromě toho si myslím, že po dvaadvaceti letech, která jsem s Brianem dělal, by to nešlo ani jako duo.

Část britského hudebního tisku vás neměla zjevně moc ráda. Co jste jim udělali?
Je to naprosto normální, jakmile totiž začnete stárnout, tak k tomu zvláště v hudebním průmyslu dochází. Teď už to není tak významné. Angličtí žurnalisté vždycky popravují úspěšné domácí kapely. Můžu vám tady uvést libovolnou významnou anglickou kapelu a všem se to stalo. To samé ale dělají i s mladými partami. udělají, dostanou je nahoru a pak je s chutí odpálí. To je ale opravdu naprosto běžné.

V sedmdesátých letech se do vás navážely punkové kapely, pro které jste byli symbolem zkostnatělosti rocku, "dinosaury". Jaký to byl pocit?
My jsme ale byli vždycky na stejné rovině jako punkové party a kromě toho jsme vždycky hrozně fandili Sex Pistols.

A vy jste se jim taky líbili? Vždyť původního basistu vyhodili jenom proto, že měl rád Beatles!
Jasně! Byli jsme s nimi dokonce ve stejném studiu.

Skladba We Are The Champions se stala hymnou fotbalových šampionátů. Jaký je to pocit?
Je to fajn, líbí se mi to. Je to hezký pocit slyšet svou muziku všude, kam přijdete, po celém světě. Dostane se tak ke všem možným lidem. V Americe se ve velkých sportovních centrech zpívají ještě další naše písně - Another One Bytes The Dust, We Will Rock You - a staly se z nich skutečné sportovní hymny. Naši písničku I Want It All používali dokonce i v JAR, kde měla vztah ke svobodě a k volbám. Další takovou byla I Want To Break Free. Je tam sice trochu posunutý význam, ale stejně je to fajn.

V době války v Perském zálivu vaše americká firma Hollywood Records vydala na singlu skladbu We Are The Champions, doplněnou řečí George Bushe. Můžete se k tomu nějak vyjádřit?
Tohle se mi nelíbilo, nevěděli jsme o tom, bylo to hrozné. Nemám republikány rád. Nechceme být spojováni s politikou, zvláště když jde o takovou politiku, se kterou nesouhlasíme.

Takže vám George Bush moc neseděl?
Ne, neměl jsem ho rád.

Když jste točili klip ke skladbě Bicycle Race, ve kterém závodilo padesát úplně nahých holek na kolech, obchod, z něhož jste měli kola půjčená, odmítl vzít sedla zpátky. Co se s nimi stalo? Prodali jste je fetišistům?
To fakt nevím (smích). Já se jich ani nedotkl ...

Sedel?
Bez komentáře.

Když jsem před půl rokem mluvil s Ianem Andersonem z Jethro Tull, zmiňoval se o svém strachu ze stáří a z fyzického chátrání. Vám už taky dávno není dvacet. Jak to cítíte?
Mám pocit, že mě život začíná zase nějak víc bavit a že si ho víc užívám. Jsem teď zkušenější a mám toho víc za sebou, tím to asi bude.
Víc se mi toho teď  životě líbí, uvědomuju si to a dokážu to ocenit. Třeba architekturu nebo cestování. když jsme se tolik let štvali v jednom kuse kolem světa a na nic se při tom vůbec nepodívali, tak je to najednou strašně fajn.

A nemáte pocit, že jste něco ztratil? Získal jste sice slávu, peníze a tak podobně, ale asi jste za to musel něčím zaplatit.
Jasně, například přicházíte o přátele, protože pořád jezdíte kolem světa. Taky do určité míry ztrácíte kontakt s realitou. bezpochyby vás to hodně oddělá. Když to ale člověk překoná a dostane se na druhou stranu, tak mám pocit, že to prostě bylo moc fajn. Teď jsem ale v podstatě dost šťastný člověk a taky žiju reálný život.